Život s gravelem, aneb jaké je přesedlání z XC na gravel kolo? O první dojmy se s námi podělila naše ambasadorka Klára Holásková, která letos nově jezdí na 3T Exploro Race Max.

Klára Holásková:

Ačkoli na kole jezdím už dlouho, nikdy jsem neseděla na jiném kolem než na horákovi. Když jsem proto jako silničkou či gravelem zcela nepolíbená sedala poprvé na mého nového „kolovňáckého“ parťáka gravela (kterého jsem pojmenovala Trilobit), absolutně jsem neměla ponětí, co se bude následující minuty dít. Poprvé jsem jej navíc sedlala v době, kdy cesty pokrývalo něco mezi sněhem a ledem, a tak můj respekt k první jízdě byl o to větší. A i když první společně metry byly hodně kostrbaté a rozpačité, za nějaký ten měsíc jsme se s Trilobitem parádně sžili!  

Jako čistokrevná bikerka jsem chtěla mít kolo na delší, civilizovanější vyjížďky, kdy se budu více držet asfaltu a méně bláta a lesů. Jasně, k tomuto všemu mi stačí bike, ale proč si život nezpříjemnit gravelem, který má na uhlazenějších površích potenciál větší rychlosti, a hlavně většího pohodlí. Takže gravel proto, abych mohla jezdit při svých „ultra“ cestách ještě více kilometrů a abych zvládla ujet na jeden zátah větší vzdálenost. A taky mě lákalo vyzkoušet si toto všemocné žihadlo, které je poslední dobou v kurzu natolik, že mu nešlo odolat.

Jak se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš, u mě se gravelové vyjížďky nesou v podobném duchu, a tak z představ o čistých vyjížďkách, kdy budu Trilobita šetřit před strastmi všemožných terénů, brzy sešlo. Zkrátka není to o tom, jaké kolo zrovna máte, ale jaký styl jízdy máte v sobě zažitý a co vás zkrátka baví nejvíc. Proto jsem po prvním nabytí jistoty, že to půjde, začala zkoušet, kam až se s gravelem můžu dostat, kam až mě pustí. Jízda na ledové krustě, ve třiceticentimetrových závějích sněhu, v blátě, přes kořeny, v náročnějších kamenitých sjezdech, zkrátka cestou necestou. Ano, všude tam mi gravel za tu krátkou dobu dělal parťáka, někde to šlo lépe, jinde hůř.

Například na sněhu i v blátě má velkou výhodu v tom, že se úzký profil pláště do podkladu zařízne a drží v něm lépe než plášť širší, který mám na biku. Naopak jízda přes nerovnosti je tak trochu očistec, s úzkými řídítky, jiným úchopem a pevnou vidlicí. A na sjezdy si taky teprve zvykám, v tomto má zkrátka bike už ze své podstaty navrch. Ale o to lepší je to příležitost pro trénink rovnováhy, která je mou slabinou, protože gravel vám toho v terénu moc neodpustí.

Na co jsem si ještě pořádně nezvykla, je umístění brzdových pák a obecně jiný úchop. Při jízdě se snažím na páky myslet, ale když potřebuji rychlou reakci ve chvíli, kdy mám ruce na řídítkách v pozici vedle sebe, automaticky natahuji prsty a hledám páky tam, kde nejsou. Zautomatizovat si to bude asi ještě chtít trochu času.

Naopak co mi netrvalo dlouho, bylo zvyknout si na to, že na gravelu jsem rychlejší, než jsem kdykoli byla na biku. I přesto, že nejsem ten typ člověka, který by si vedl statistiky a při vyjížďkách podléhal všemožným měřením, rozdíl je natolik markantní, že je to zkrátka znát. A taky si nemůžu vynachválit elektronickou bezdrátovou přehazovačku, se kterou rovněž zažívám premiéru. Líbí se mi, jak rychle a elegantně řadí, jde to „jako po másle“. Na odhalení dalších výhod, zejména ohledně většího komfortu při delších vyjížďkách zatím čekám, ale vzhledem k tomu, že zrovna mám před delší bikepackingovou výzvou, brzy prozkoumám i tuto oblast. A moc se na to objevování těším!

Text: Klára Holásková